Vyšetřovací metody akromioklavikulárního skloubení

 

 

RTG vyšetření akromioklavikulárního skloubení

RTG vyšetření je vhodné pro diagnostiku artrotických změn, fraktur, luxací či subluxací, zvláště při snímkování nucených poloh, tj. při zatížení vyšetřované končetiny závažím. Při rupturách stabilizujících ligament dochází k posunu klavikuly vůči akromionu. Výše vyjmenované patologické stavy však nejsou nejčastějšími příčinami obtíží, a proto RTG vyšetření bez traumatické anamnézy nemá v naprosté většině případů význam.

 

 

UZ vyšetření akromioklavikulárního skloubení

UZ vyšetření velmi dobře vyšetří kostní povrchy. Proto tuto metodu můžeme využít při posuzování dislokace kostí v akromioklavikulárním skloubení, i když zde má konvenční snímek RTG praktičtější využití, zvláště při RTG snímku se zátěží. Hlavní výhoda UZ však spočívá v možnosti prokázání kloubní náplně v oblasti a prosáknutí kloubního pouzdra akromioklavikulárního skloubení. V případě přítomnosti tekutiny nalezneme v oblasti kloubu vyklenutí kloubního pouzdra . Vzhledem k malému objemu kloubní dutiny je však UZ vyšetření průkazné jen u větší náplně a výrazně závisí na zkušenostech vyšetřujícího. Přesto se domníváme, že je UZ vyšetření jedinou dostupnou a včasnou metodou pro diagnostiku artritidy (viz akromioklavikulární artritida). Zpočátku jsme toto skloubení podceňovali, ale nyní již na vyšetření akromioklavikulárního skloubení nikdy nezapomeneme, zvláště za přítomnosti anamnestických údajů svědčících pro zánětlivé onemocnění, kdy na zbývajících vyšetřovaných strukturách2 na UZ nic patologického nenalezneme.

2 hlavně na šlaše dlouhé hlavy bicepsu